Hezké ráno, poledne nebo večer,
jak je všem libo, vítáme vás u dalšího dílu naší roadtrip show. Dnes je velký den, měníme auto.
Zajedeme si nejprve na snídani do snídaňové restaurace Over Easy a opět je to správná volba. Mají zahrádku ve stínu, příjemná obsluha, dobrá káva a moc dobré věcičky. Všechna ta vajíčka a tortilky a stejčky vypadají skvěle, ale dnes máme sladký den. Terka si dává lívance a dokonce se ptají, kolik si jich dá, já si dávám francouzský toast nasladko se skořicí a churros navrch a obojí je skvělé. Číšník vyzvídá odkud jsme a jaké máme plány, je nadšený, že jedeme až z New Yorku, protože jak nám říká, pochází z Long Islandu a přeje nám šťastnou cestu. Doporučuje nám Aljašku, já přikyvuji hlavou, Terka ho zpraží mrazivým pohledem. Tam asi teda bohužel nepojedeme...
Volám znovu do Budgetu na zákaznickou linku, aby nám připravili auto a je nám sděleno, že bohužel nemají naši velikost auta a musíme si vzít menší. No, zkusíme to a uvidíme. Ještě mi pak volá někdo další z Budgetu a informuje, že musíme doplnit nádrž, ano, to jsme udělali již včera cestou na letiště. Přijíždíme do Budget, parkujeme na vrácení aut a Terce se moc líbí černé Mitsubishi Outlander vedle nás. Slečna u přepážky je sice milá, ale naštvaná, sděluje nám, že s ní nikdo z centrály nemluvil. Dobrá organizace☺ Kouká se na auta, co má k dispozici a je jasné, že tu naši velikost nemá. Abych jí pomohl, tak jí říkám, že vím, že nemají tak velké auto jako náš Mazlík, ale že to je ok, že zkusíme menší. To se jí uleví a dává nám klíčky a požádá nás o vrácení starých, až si přehodíme věci mezi auty.
Terku hrozně zajímá, co je to za auto, koukám se a na klíčkách Mitsubishi. Přicházíme na parkoviště, zkoušíme klíčkem zatroubit a je to ten černý krasavec vedle nás. Terka je nadšená!!!
Auto je menší, je to prostě velikostně o třídu níže, slevu si musíme vyžádat buď v Kalifornii a nebo pak písemně v NY, kde jsme půjčovali, ale všechno se nám podaří naložit. Drobným zásekem bylo to, že jsme neuměli složit třetí řadu sedadel a jako trubka jsem se musel jít zeptat té slečny☺ Šla se mnou a povedlo se, bylo to jediné tahátko, které jsme nezkusili, ale zjevně má praxi☺
Po skoro měsící je to změna, menší motor, jenom 2.4 litrový motor oproti 3.6 litru v Buicku, ale to auto je podstatně lehčí a lépe reaguje na zatáčení a hlavně na brzdění. Zásadní nedostatek je absence klimatizovaných sedadel, kam jedeme by se nám to zrovna hodilo, Tucson hlásí 42 stupňů a druhý den, kdy budeme v Saguaro National Park dokonce 44 stupňů. Jinak ale je to narvané asistenty a pomocníky, má to adaptivní tempomat, což Mazlík neměl, lépe to brzdí motorem, má to asistenta jízdy v pruhu, takže kde je nalajnovaná silnice, stačí jen přidržovat volant. No, nějak to zvládneme.
S Mazlíkem jsme najeli 6.344 mil, to je 10.209,68 kilometru. Takže sbohem Mazlíku, budeš nám chybět, vítej Flagsíku, těšíme se na ještě alespoň 2 tisíce mil s tebou♥
Se značným zpožděním oproti plánu vyjíždíme z Flagstaffu, sžívám se s autem, no ty začátky jsou vždy blbé. Také zjišťujeme asi nejzásadnější fail, nějaký kokot (jinak se to nazvat nedá) nám přehustil pneumatiky. Dle instukce na dveřích by měl být cold tire pressure 35 Psi, dle digitálního infotainment systému to má být 35 Psi, my máme tlak 47 Psi a jak se zahřívají tak stoupá ke 49 Psi. Zjistil jsem to tak, že mi přišlo, že auto skáče po silnici jako čamrda a začal si projíždět ukazatele vozu a hledat tlak. Takže zajíždíme na benzinku a začínáme upouštět. Blbá věc tu v Americe je to, že co jsme zvyklí od nás, že je služba zadarmo, tady je to za peníze. Jinými slovy 5 minut vzduchu s měřičem tlaku je za 2 dolary a to jim dát nechceme, to už jsme dofukovali Mazlíka. Takže odpouštíme postupně na vícero zastávkách a kontrolujeme tlak v autě. Nakonec se dostaneme na 40-41 horký tlak a 35-36 studený tlak, což beru jako naše vítězství.
Zastavujeme na Meteor Crater, je to dopadový kráter železného meteoritu, který zde dávno v minulosti, před asi 50 tisíci lety, dopadl. Já jsme nadšený, minule nám to s Kubou nevyšlo, Terka méně, je to pro ní jen další díra v zemi☺
Jedeme dál a Terka po cestě počítá vagony nekonečných vlaků. Nejvíce napočítá 120 vagonů. Najednou se zarazí a ptá se, co je to červené. Nevím rychle co, řídím, ale kouknu se. Je to krásný červený dust devil, zdvihající se z železničního náspu, na dosah ruky z auta. Rotuje do výšky pár metrů, plný červeného pouštního prachu. Paráda.
Vjíždíme do Petrified Forest NP, projíždíme si severní část Painted Desert a přesunujeme se do jižní části Petrified Forest. V severní části jsou krásné výhledy na barevnou poušť, je to způsobené značným obsahem železa, které postupně oxiduje a barví to tu. V jižní části jsou okolo cest rozházené zkamenělé pozůstatky stromů. Terce se tu moc líbí, jen na místě, kde je těch stromů nejvíce, na zastávce Crystal Forest nám zalezlo slunce za mraky. Na jihu už prší, tak jsem zvědavý zda to stihneme.
Procházíme se asi půl hodinky, je nesnesitelné vedro, okolo 40 stupňů a konečně vylézá slunce, rychle ještě kouknout se světlem, pár fotek a auto. Jsme na hranici sil. Každý pijeme litr vody, schlazujeme se a jedeme dál. Ještě krátká zastávka v Rainbow Forest a hurá na cestu.
Objevujeme ještě jednu vlastnost nového auta, má velké otevírací střešní okno☺ Terka to komentuje slovy "Teda Flagsíku, to jsme si o tobě nemysleli"☺ Tak se už těšíme do těch bouřek, které zuří všude kolem nás, až nám budou kapky deště bubnovat na střešní sklo. Jen ta představa nás ochlazuje o 10 stupňů. Vjíždíme do pásu dešťů a pokračujeme na jih. Příjemně se ochlazuje a opět stoupáme do hor, poslední pásmo před Sonorskou pouští a Tucsonem. Teplota klesá na 18 stupňů a Terka kontroluje teploměr, zda není pokažený. Brzy ale opět klesáme a teplota se zvedá na příjemných 25 stupňů.
Velkým zážitkem je průjezd kaňonu řeky Salt River, je to tu majestátní. Ostré útesy se zdvihají do výše kolem nás, sjíždíme klikatou silnicí po jedné straně kaňonu dolů a po druhé straně stoupáme opět vzhůru. Hrozně moc prší, ale pár fotek pro vás udělám☺
Teď již pomalu klesáme níž a níž a Terka najednou výskne, Marťo kaktus. A za chvíli zas a zas a pak už jen slyším Jééé, kaktusy, takové malé placaté a kaktusy, chlupaté a Áaaaach vysoké větvené kaktusy. Marťo, Marťo, kaktusy♥
Jsou všude kolem a houstnou, celé lesy kaktusů všude podél silnice. Stmívá se, tohle bude první noční jízda naší výpravy, zkouším dálková světla, samostmívání, vše funguje, pokračujeme dál.
Terka je smutná, že už není vidět na kaktusy.
Do Tucsonu dojíždíme pozdě v noci, okolo půl desáté a ač je hotel McCoy takový hezky retro-hipstersko-stylový, nemáme už moc pomyšlení ani na pivo na baru zdarma za žetony co jsme dostali, ani na bazén se slanou vodou. Zajíždím rychle do Mekáče pro dva cheesburgery, protože skoro všude už mají zavřeno, okolo je spousta podivných existencí a bezdomovců. I Mekáč je zavřený a funguje jen Drive-In, mezi auty je ale spousta žebráků. Je dobře, že Terka nejela.
Vracím se, pojíme a spát, jsem mrtvý, zítra nás čeka Saguaro National Park (čte se sa-WHA-ro, žádné gé tam není). Jo a Tucson se čte tu-soan, taky tam není to cé, to nám pro změnu poradili na večeři u Bohunky na startu♥
Dobrou,
Martin a Terka (a Duboušek)
