Long way home...

Ahoj čtenáři,

zdravíme vás zpátky z rozpálené Prahy🙂 Cesta domů byla dlouhá a náročná, ale jsme tu a docela jsme se těšili.

Ve čtvrtek jsme vstávali před čtvrtou, kufry a baťůžky jsme měli sbalené již z večera. Poslední ranní sprcha, zuby a o půl páté odjíždíme na letiště. Letíme v sedm hodin a měli bychom to komfortně stihnout i s frontou na pasovou kontrolu která tu je. Nejprve se ale odbavujeme a odevzdáváme zavazadla. K našemu překvapení nám odbavovací kiosek tiskne na kufry cedulku PRG, to znamená, že se o ně nemusíme až do Prahy starat. Trochu jsme se báli, že v Los Angeles si je budeme muset vyzvednout a znovu odbavit na mezinárodní let.

Nakonec máme asi hodinku, nastupujeme do letadla a s Deltou letíme do L.A. Sedadla jsou pohodlná, ale s občerstvením je to tu horší. No neva, je to necelých 6 hodin a cesta docela ubíhá, chvilku klimbáme a jinak koukáme filmy. Do L.A. jsme dorazili bez problémů a bez zpoždění, přistáli jsme na gate 20 a další let máme z gate asi 250, takže hurá na úplně jiný terminál☺

Takže jsme asi hodinu šli na jiný terminál, dáváme si občerstvení a čekáme let, tentokrát s Air France. Je tu úplně milion lidí, ale máme priority boarding, tak se ani dopředu neřadíme do fronty a v klidu doplňujeme fotky do blogu. Zde nastává první problém, přichází mi SMS, že se mám dostavit na informace na gate. Copak to asi bude? Zavazadla? Následný let do Prahy s Amélií?

Ukazuje se, že ne, že je to problém na tomhle letu. Máme s Terkou sedadla ve třídě Comfort+, stejně jako při cestě do NY a máme dvě sedadla vedle sebe, na pravé straně trupu. A někdo rozbil polohování mého sedadla, takže legálně na něm nikdo nemůže sedět. Týpek na přepážce se se mnou moc nebaví, říká mi, že dostáváme jiná sedadla a na můj dotaz, zda sedíme vedle sebe odpovídá, že ano. Fajn, beru si nový palubní lístek, odcházím a kontroluju si to. A samozřejmě, vedle sebe nesedíme.

Takže zpátky na přepážku, chlapík se otráveně kouká, co zase chci, tak mu říkám, že mi kecal, že vedle sebe nesedíme. Znovu to ověřuje a vrací mi to zpět s tím, že no a co. To mě docela nasírá, jak jako no a co. Zaplatili jsme si tyhle místa půl roku předem a chceme sedět vedle sebe, to není náš problém. Jenže to vypadá, že ho hrozně, neuvěřitelně obtěžuji, takže se už nasírám a rovnou mu říkám, že tohle jeho chování je neakceptovatelné, že mi vadí jeho přístup a chování a že mi vadí, že namísto aby nám navrhoval řešení, tak se tváří, že ho hrozně unavuji. A jestli hodlá pokračovat a nebo zda to můžeme řešit s někým jiným. 

Kdyby pohled zabíjel, tak mě právě propálily dva lasery, ale dostáváme se kam potřebujeme, zkusí přebookavat někoho kdo cestuje sám. Hurá, kdyby mi to nabídl s úsměvem rovnou a sám, vůbec jsme se nemuseli takto střetnout. Tohle ještě napíšu do feedbacku na Air France.

No, takže kontrolujeme lístky podle plánu letadla a sedíme v prostřední řadě, ale aspoň máme dvě sedadla na kraji, ne uprostřed řady☺

Personál na palubě je skvělý a výrazně zlepšuje můj pohled na Air France, tak ochotný a milý personál jsem dlouho neviděl. Starají se o nás opravdu hezky, máme i šampáňo a víno, let je dlouhý, takže máme dvě jídla a nemůžeme si vlastně na nic stěžovat. Mají krásné huňaté deky, tak zima nám také není. Trochu spíme, koukáme filmy a nakonec těch 11 hodin do Paříže uteče docela hezky.

Vystupujeme z letadla, hledáme náš terminál a gate a dostavují se první známky únavy. Z L.A. jsme odlétali okolo 19:00, v letadle jsme byli asi 11 hodin, ale v Paříži jsou už zase 3 hodiny odpoledne...

Tenhle poslední let je také AF, ale operovaný jejich dceřinkou Amlélie. Původně jsme měli letět s AF, ale ten let byl už na jaře zrušený a mohli jsme si vybrat zda toto a nebo následující noční s AF. A my se už těšíme na postel☺ Měli bychom letět za necelé dvě hodiny, ale po letadle není ani vidu, ani slechu. Tohle bude zpožděníčko.

A také že ano, nejprve vyskakuje zpoždění 25, poté 40 minut a nakonec i s čekáním na ranweji na povolení ke startu je to téměř hodina a půl.

Výhodou toho, že máme všechny lety na jedné letence ve Sky Priority je, že se i do tohoto nízkonákladového letu, kde si asi tak VŠICHNI berou zavazadlo do kabiny, dostáváme mezi prvními. A máme sedadla v zadní části, takže si ve zcela prázdném letadle v klidu rovnáme naše dva baťůžky a foťák do přihrádky nad hlavou a nikdo nás ani neprudí, že si to máme dát pod nohy.

Překvapuje nás, že i v Amélii dostáváme občerstvení a dokonce sandwich, to teda zíráme. V pořádku přistáváme v Praze a nyní se dozvíme, jak dopadla naše zavazadlová loterie. Ještě cestou k pásu posloucháme hlášení, že celé letadlo Smartwings se má dostavit k přepážce reklamací zavazadel, koukáme na sebe a říkáme si, že to bude masakr.

Už jedou kufry na pás, pozorujeme visačky a teď... no to snad ne... vidím kufr s prioritní visačkou, který nápadně připomíná náš. Já ho viděl už v Paříži, když jsem koukal z okna a sledoval nakládání letadla, ale nebyl jsem si jistý. Máme jeden, teď dva a sláva, přijel i třetí. Po pravdě, tohle jsem ani nečekal☺ Kufry jsou trochu otlučené, ale nic není prasklé ani zničené, takže úspěch.

Ségra nás vyzvedává a veze domů, jsme vyčerpaní, unavení a spokojení. Jsme DOMA.

Milí čtenáři, děkujeme vám, za vaši přízeň a sledování našich cest, byla to jízda, je to pro nás nezapomenutelný zážitek na zbytek života☺Hrozně moc jsme si tu cestu užili, ve finále nám vlastně skoro vše vyšlo a nic se vyloženě nepokazilo a přivážíme si spoustu krásných vzpomínek.

Tím se s vámi loučíme a budeme se těšit zase někdy příště☺

Terka a Martin

Želvy a krabíci

Ahoj, hezké ráno, pro nás spíše hnusné.

Je 3:45 a zvoní nám budík. Ve 4:20 nás bude čekat taxík a v 5:45 letíme na Kona. Letiště je ráno zcela mrtvé, ale využili jsme toho, že letíme na vedlejší ostrov a můžeme tu být méně než hodinu před odletem, tak vlastně ani moc nečekáme a začíná boarding. Let je krátký, po vzletu jsme asi 20 minut ve vzduchu a jdeme na přistání☺

Jestli jsem si myslel, že letiště v Honolulu je sranda letiště, tak tohle je konec světa. Tady není ani terminál, ani gate, po plošince se schází z letadla do prostoru letiště, které se sestává ze skupin bungalovů. Opět tu není žádná kontrola na příletu a pásy na kufry jsou venku, jen pod stříškou, hned vedle autobusů do půjčoven aut☺

Ptám se Terky, jestli si pamatuje, kterou půjčovnu máme. Odpovídá mi "tu s tím zeleným aligátorem". Milí čtenáři, pokud nevíte o kterou půjčovnu se jedná, nepropadejte panice, já jsem to také nevěděl☺Dívám se tedy do kuponu na auto a máme National. To je zelený nápis se třemi čárkami... Pokud tam toho aligátora nevidíte, nic si z toho milí čtenáři nedělejte, také jsem ho tam neviděl☺☺

Do půjčovny jdeme pěšky a když slyším, jak mě Terka popohání "Marťo, Marťo, pojď honem, ať nás nepředjede do aligátora autobus" tak to vzdávám. If you cannot beat them, join them. Dnes jedeme s aligátorem☺

Máme zaplaceného Mustanga a na výběr máme 3. Bílého, stříbrného a žlutého. Terka by chtěla bílého, já stříbrného a nakonec se shodujeme na tom žlutém. Je to náš Žluťásek.

Ostrov Kona je celý sopečného původu a ta aktivita tu vlastně probíhá stále. Poslední větší erupce tu byla v roce 2018, kdy vymazala asi 800 domů a přidala ostrovu asi 850 hektarů. Je to tu mnohem klidnější, taková venkovská pohoda. Nikdo nikam nespěchá, krajina je divoká, silnice je postavená ve vysekaných vrstvách lávy, okolní vegetace bojuje s vrstvami lávy a na jedné straně máme modrý oceán a na druhé vysoké hory.

Projíždíme po jižním pobřeží, to je nejjižnější místo Spojených států a zastavujeme se na pláži Punalu'u, která je známá černým vulkanickým pískem a mořskými želvami, které sem plavou z oceánu si odpočinout. A Terka se konečně dočkává, jsou tu nejen želvy, ale i krabi. Takže jsme spokojení☺

Vjíždíme do Hawai'i Volcanoes National Park a naše červená hvěda naposledy zazářila, jako supernova☺ Byl to jeden z nejlepších nákupů tady, za 80 dolarů jsme si projeli všechny národní parky. Kartu America the Beautiful rozhodně doporučujeme!

Je tu narváno a pomalu ani nemůžeme zaparkovat u návštěvnického centra. Nejprve navštěvujeme vulkán Kilauea, aktivní naposledy v roce 2018 a poté se vydáváme na 19 mil dlouhou cestu na pobřeží do krajiny zničené častými výrony lávy. Je to tu nádherné, ten kontrast blankytného moře, oblohy a černých skal je fantastický.

Čas se nám ale krátí a vydáváme se na dlouhou cestu zpět. Projíždíme městem Hilo a skrze střed ostrova se vracíme zpět na letiště. Fun fact, na druhém letišti na ostrově, Hilo International Airport se ráno někdo pokusil propašovat dvě atrapy gručních granátů. A já to nebyl☺ Najedeme posledních asi 275 mil a to je již opravdu poslední šoférování tady☺

Let zpátky na ostrov O'ahu má zpoždění asi 40 minut a na hotel se tak dostáváme až po deváté hodině. Dáme rychlé jídlo a spát.

Další den je náš poslední, odpočinkový. Trávíme ho střídavě u hotelového bazénu a na pláži, naposledy navštěvujeme obchody a nakupujeme.

Zítra nás čeká let domů. Odlétáme ve čtvrtek 11/07 v 7 hodin ráno a do Prahy přilétáme v pátek 12/07 v 19 hodin večer. To bude masakr☺

Martin a Terka

Bitevní loď v Pearl Harbor

Zdravíme vás, naše pravidelné čtenáře,

dnes je na plánu celodenní výlet do Pearl Harbor, na památník USS Arizona, na bitevní loď USS Missouri a na ponorkové muzeum. Terka už doslova hoří nedočkavostí... aby to už měla za sebou☺

Bereme si ranní autobus od hotelu a asi hodinu jedeme do přístavu. Na vstupu zjišťujeme, že si můžeme buď za 7 dolarů koupit parkování a nebo za 7 dolarů úschovu baťůžku, dovnitř se nedá vzít nic, jen foťák a vše ostatní do kapes. To je šikovný byznys plán, dostanou ty dolary tak jako tak☺

Jako první se jedeme podívat na USS Arizona, kam se dá dojet jen přívozem operovaným námořnictvem Spojených států. Je to tu totiž aktivní vojenská základna a pohyb civilistu je... monitorovaný☺ Námořníci a mariňáci se s tím neserou a očekávají, že je civilisté budou na slovo poslouchat. Občas trochu houknou a zařvou a docela to funguje. Na památníku máme asi čtvrt hodinky času, než přijede další loď, kde si nastoupíme po dalších návštěvnících. Není tu nic moc vidět, ale pod námi leží potopená bitevní loď, která je zároveň námořním hrobem. Ti co přežili útok se mohou rozhodnout nechat uložit své ostatky spolu ke svým kamarádům do vnitra bitevní lodi. Žádná další jména přibývat na památníku nebudou, poslední člen posádky bitevní lodi USS Arizona zemřel před dvěma lety.

Dále pokračujeme na muzejní loď USS Missouri. Tohle je můj sen, vždycky jsem se na ni chtěl podívat. Loď, na které v tokijské zátoce podepsalo Japonsko bezpodmínečnou kapitulaci. Loď, která s přestávkami sloužila dalších 50 let a kromě druhé světové války se zapojila také do korejské války, v 80. letech prošla modernizací a zúčastnila se operace Pouštní bouře v 90. letech.

Procházíme si loď nejprve sami a potom v rámci Chief Engineer Tour a Captain's Tour s průvodcem. A jako správný tichý introvert se nebojím dát s průvodcem do řeči☺

Terka tiše trpí, ale určitě je ráda, jak chytrého kluka má☺ Z lodi odjíždíme posledním autobusem a stíháme těsně před koncem otevírací doby i ponorkové muzeum s ponorkou USS Bowfin. Baťužek si vyzvedáváme 5 minut před zavíračkou. Uff.

Na večeři jdeme do výborného Pit Stop Tacos Burgers & Sliders a pak honem schovat, stále nás ještě všechno pálí, hlavně Terku.

Druhý den máme zase odpočinkový, po skvělé snídani ho trávíme střídavě na pláži a hotelu, kam se chodíme schovat před sluncem. Večer si sedáme k bazénu, kde dopisujeme blogy a dáváme si malé zobnutí k pivku.

A pak spát, zítra vstáváme před 4 hodinou, letíme na otočku na vulkanický ostrov Kona.

Martin a Terka

Cestování ve stylu

Ahoj,

dnes končí naše kontinentální putování Amerikou. Ráno v sedm hodin vstáváme, balíme se, všechno se zdá být v pořádku, jen Terka, byť jsem ji odebral kotníkové turistické boty a hromadu špinavého prádla, nemůže zavřít kufr a vsteká se, že to nejde a že neví co tam má a beztak za to může ten můj baťůžek, co jsem ji přidal (chceme totiž zkusit jen jedno kabinové zavazadlo a foťák). To je den☺ Aplikuji tedy metodu mojí maminky, vysypávám celý kufr, znovu vše recionálně rovnám a kufr zapínáme v pohodě☺

Snídaně opět v osvědčených Scullery a dnes se s námi dává do řeči barista. Ptá se odkud z Evropy jsme, že tam slyší "slavic accent". Když říkám, že z České republiky, je hrozně nadšený, Praha je jeho oblíbené město, on sám je z Moldavska a je napůl Moldavan a napůl Lotyš. Pokecáme si, děkujeme mu za výbornou snídani a hurá na cestu.

Máme tři kufry, jeden baťůžek a brašnu na foťák a přijdeme si, že cestujeme jako lidi☺ Všechny ty krabice a věci co nechceme jsme nechali paní uklízečce na vyhození již minulý den ráno, styděli jsme se, že to tam vypadá jako u cikánů, tak jsme před výletem do města trochu poklidili. I 3 piva co jsem nedopil jsme jí nechali☺

Rozhodujeme se, že ještě zajedeme jednou na most Golden Gate, na vyhlídku, kde jsme nebyli. Ale na příjezdu vidíme, jak je celý vstup do zátoky zahalen mlhou hustou tak, že by se dala krájet, tak to otáčíme a jedeme na letiště. Doplníme naposledy benzín do Flagsíka a jedeme vrátit auto. Flagsíkem jsme najeli od Flagstaffu ještě 2.258 mil, tedy 3.633,90 kilometrů. Náš celkový nájezd tedy činí 8.602 mil, 13.843,58 kilometrů.  To je takový můj roční nájezd na Mustangu. A užívali jsme si každý metr☺

Mají to hezky nacvičené, přijde pán, pípne si auto, vytiskne účtenku a jdeme na odbavení. Tedy šli bychom... U nás samozřejmě a za mě očekávaně, nastal problém. V New Yorku nám totiž nemohli vystavit doklad na celou cestu, protože jsme měli auto půjčené déle než měsíc. Tvrdili, že druhý doklad nám přijde po cestě. Jenže, do toho jsme měnili ve Flagstaffu auto a tím se to ještě celé zkomplikovalo. Takže pán nás posílá do kanceláře, kde musíme na přepážku.

Budget je až na konci haly a je tam největší fronta ze všech půjčoven na patře. Pohled na hodinky mi prozradí, že buď stihneme odlet za 2 hodiny a nebo vystojím tuhle tříhodinovou frontu. Volím odlet a jdu se nenápadně postavit úplně na konec k poslední přepážce, odhodlaný tam skočit, jak pán odbaví lidi čekající na auto. Naštěstí k němu přichází manažer a něco mu radí, tak se tam postavím, aby si mě všimnul a funguje to. Ptá se co potřebuji, popisuji mu lehce náš problém, usmívá se a říká, come right along with me☺ Má svůj vlastní pultík a vypadá dost schopně. Koukne se a vidí problém, ptá se, kdy a kde jsme měnili auto, asi 10 minut s tím zápasí a je hotovo. Ještě se omluví za komplikace s olejem, že tohle jsme měli dostat s plnou životností. Dává nám slevu za trouble a menší auto, posledních 5 dní jsme měli auto zadarmo a nic nedoplácíme. Tohle by v tém půjčovně v NY na LaGuardii neklaplo. Ještě uvidíme, co nám případně přijde za doplatky za dálnice, mají tu totiž všude automatizované mýtné  systémy a krabičky na brány v autech, ale nechce nic ani za hned první den z New Yorku do Fishkillu, tak by to mohla být pěkná úspora.

Auto vrácené, jdeme na check-in. Stojan nám vyjíždí palubní lístky a lepítka na kufry, chvíli s nimi zápasíme, naštěstí si nás hned všímá stewardka od United Airlines se kterými dnes letíme a pomáhá nám. A všímá si, že máme priority kufry, tak nám jde ještě pro visačky. Na dnes jsme si totiž dopřáli a letíme poprvé v životě první třídou přes oceán. Vlastně poprvé vůbec☺

Když jsme ty lístky v listopadu kupovali, tak jsme si totiž všimli, že tehdy ta první třída na tento let byla jen s relativně malým příplatkem, asi 70%, ne nějaké celé násobky. A hned jsme si to tak zabookovali. Na pasovku a kontrolu palubních zavazadel je fronta, ale jdeme podvodnickou uličkou kde nikdo není a jsme skoro hned uvnitř letiště, paráda, už teď se mi to líbí☺Tentokrát se převléknu do kalhot, letíme necelých 6 hodin a nechci zase mrznout. Na Hawaii je to totiž docela dost daleko, ze San Franciska je to do Honolulu asi 2.400 mil, což je asi 3.860 kilometrů.

Chvíli se projdeme kolem brány a za chvíli začíná boarding. První jdou invalidé, rodiny s dětmi a jsme v Americe, takže ještě "active military personnel", pak jsme ale hned na řadě my, s naší boarding group 1☺ Terka se nekoukala předem na kabinu letadla, tak bude příjemně překvapená.

Ukazuje se, že překvapená je slabé slovo, je nadšená☺ Jsou to krásná veliká sedadla, ne kožená, ale prošívaná, tak se nám nebude potit zadek, v takové skořepině, jsou elektricky polohovatelná a dají se sklopit až úplně na lehátko. Tak to je paráda. K tomu máme ještě krásný měkký polštář a velikou hřejivou deku. Terka celá září, zkouší polohovat lehátko, podpěru nohou, zkouší si masku na spaní a směje se. Tenhle let si užijeme.

Dostáváme šumivé víno a vodu, pěkně do skla a po vzletu si objednáváme pivo a víno. S překvapením zjišťujeme, že tady se víno dolévá automaticky. Letušky jsou milé a příjemné, ono se taky není čemu divit, namísto 200 lidí se tu ve třech starají asi o 24 lidí. Jídlo máme objednané předem, já mám parmazánový květák s grilovanou šalotkou a zeleninovým pyré, Terka rigatoni pomodoro. Letuška si s námi potvrzuje náš výběr a dostáváme jídlo hezky v keramice s kovovým příborem. Na tomhle letu rozhodně netrpíme ani žízní ani hladem a užíváme si ho až do dna. Po jídle se choulíme do obří měkké deky, sklápíme sedadla na lehátko a na chvíli usínáme. Na tohle se zvykne hrozně snadno a ta cesta je hned taková snesitelnější.

Jsou čtyři hodiny odpoledne a přistáváme na letišti v Honolulu na ostrově O'ahu. Loučíme se s našimi pelíšky a vystupujeme z letadla. Moje první reakce je, je tu horko☺ Tady se mezi terminály a pásem na kufry chodí venkem☺ Není tu ani žádná příletová kontrola, jediné lety na tenhle terminál jsou tu z okolních ostrovů a z pevninské USA, takže zvenku se sem nikdo nedostane. Je to takové sranda letiště, to jsem ale ještě netušil, jaká bude Kona☺ Kufry nám bohužel přijíždí mezi posledními a tržní ekonomika způsobuje, že ceny Uber vyletí na dvou až třínásobek běžné ceny. Chvíli čekáme, ceny padají a za asi 55 dolarů jedeme na hotel.

Bydlíme v 'Alohilani Resort at Waikiki Beach, máme hezký prostorný pokoj s výhledem na bazén a na oceán, klima trochu smrdí, ale máme balkon s posuvnými dveřmi, tak nebude potřeba klimatizovat. V noci je tu kolem 22 - 23 stupňů, přes den 26 - 30 stupňů. V zimě asi o 1-2 stupně méně☺

Jdeme na chvíli na pláž, je příliv a já se vrhám do moře. Terka ne, nemá ráda vlny. Zítra zkusíme bazén. Na večeři si dáváme poké bowl z bistra pod hotelem a jdeme spát, i díky časovému posunu, který je nyní 12 hodin, jsme unavení.

Ráno jdeme na snídani do nedaleké kavárny, kde si Terka dává acai bowl a já plněnou papáju s ovocem a granulou. Tohle stravování mi chutná, mají tu hrozně dobré a čerstvé ovoce.

Po snídani jdeme k bazénu kde zůstaneme až do 2 odpoledne, dáme si nachosky u bazénu a spálíme se jako idioti☺ Odpoledne prozkoumáváme obchody na promenádě, dáváme si nudle v bistru a raději se uklízíme na pokoj. Unaveni sluncem usínáme, píšeme blog a chystáme se na zítra, jdeme do přístavu☺ Ještě večer zajdeme na pláž na západ slunce a pak už nás čeká postýlka.

Martin a Terka

Den nezávislosti

Hezké ráno,

vítáme vás ze San Franciska, dnes máme volnější a pohodový den v San Francisku. Ráno jsme si pospali a nikam nepospícháme. A navíc, zcela náhodou, která opravdu nebyla plánovaná (žádný sarkasmus, ani mrkání očí), ale věděli jsme o ní, povedlo se nám to naplánovat tak, že volný den v San Francisku trávíme na asi největší americký svátek, Den nezávislosti! A to znamená jediné, vlajky a vlaječky všude a večer ohňostroj. Těšíme se.

Na osmou hodinu jsme si zašli do hotelového bazénu, kde mají od sedmi do devíti plavání jen pro dospělé, takže v klidu. Nikdo tu není a máme celý bazén a výřivku jen pro sebe.

Tady to máme bez snídaně, takže po deváté hodině odcházíme na snídani do blízké kavárny Scullery a dáváme si fantastické avokádové toasty s vajíčkem. Na tom na palec tlustém toastu z žitného chleba je celé avokádo! Mňam. Tak tohle nám bodlo.

Směřujeme do Chinatownu, cestou se pozdravíme s policistou na křižovatce, procházíme dračí branou a zvažujeme naše možnosti. Dnes totiž padlo zásadní životní rozhodnutí - musíme koupit další zavazadlo. Kromě toho, že nám naše věci nějak nakynuly, musíme také dovézt všechny ty různé mapky, latáčky, knížky a dárky (Jakub mi řekl, ať mu přivezu dar hodný velikosti našeho přátelství...)☺ Odpoledne zajdeme do Macy's a uvidíme, co mají za bagáž. Letenky máme v pohodě, oba můžeme mít dvě odbavená zavazadla (ale tahejte to přes celou Ameriku) a zítra na Hawaii máme i větší dovolená kila.

Směřujeme na vyhlídku Coit Tower, to je vyhlídková věž postavená v art deco stylu a je to docela ostrý stoupák. Po zvládnutí výšlapu se od paní, která se absolutně nadšená z toho, že jsme z České republiky, dozvídáme, že výtah nejede a těch 13 pater si můžeme vyjít pěšky, každý za 10 dolarů. No neberte to, když je to tak laciné. Takže ještě výšlap asi 245 schodů, je vedro a vlhko a lije z nás obou.

To jsem totiž neřekl, je tu krásně, počasí nám přeje. Jsme nahoře a výhled hezký, jen jsem nečekal, že budou mít všechny výhledy prosklené. Fotit se tedy moc nedá a tak z toho dusna utíkáme docela rychle zase dolů. To bylo docela drahé fitko☺ Na památku si kupujeme nákupní tašku, s tou budu flexovat v Praze☺

Jdeme na krabíky a lachtany na Pier 39, na to se Terka těšila celou dobu. Je to místo v zálivu u mola, kde jsou odpočinková místa pro lachtany. Terka celou Ameriku říká, že by chtěla vidět alespoň dva. A tohle přání se jí plní na 100 procent, jsou tu přesně dva, na místě, které je ze všech míst nejdále od mol☺ Kde jsou ti lachtani Marťo? Dočítáme se, že zrovna v době naší návštěvy jsou dospělí lachtani odplutí více na jih, kde se páří. Tak tomu se říká kolosální smůla, zrovna když jsme za nimi přijeli přes půl světa, odjeli lachtani na středoamerickou cruise za laciným sexem. Pfff....

Teď nás čeká pravý americký zážitek v Ghirardelli Experience na Ghirardelli Square, kam jdeme na kafíčko a zmrzlinku. Dáváme si zamraženou horkou čokoládu a obří pohár se zmrzlinou a brownies a je moc dobrý, ty kilokalorie hezky naskakují. Jen po těch stovkách vyšlapaných metrů vertikálně, co už dnes máme, to ani nebude poznat☺

Pokračujeme naši procházku couráním se po pobřeží (stále hledáme ty krabíky) skrze Great Meadow Park at Fort Mason. Je okolo poledne a je tu plno lidí, celé rodiny tu kempují na piknik v parku, všechno se tu chystá, lidé s vlajkami, lidé ve vlajkotričkách, lidé v kostýmech. Oni to tu prostě prožívají více, než my doma, asi i proto, že tolik těch svátků jako my nemají. A také jsou tedy výrazně větší patrioti.

Jdeme na Lombard Street, to je taková známá točitá ulička z kopce a je tu nechutně narváno. Dojít sem znamenalo přidat další desítky výškových metrů a mysleli jsme si, že uděláme nějaké fotky, ale není ani nic vidět, ani se nedá moc fotit. No co se dá dělat, scházíme to zpátky do Ghirardelli, koupit si nějaké čokolády. A zpátky to pojedeme na hotel takovou tou historickou tramvají co jezdí těmi strmými uličkami. Jen jsem už chvíli neviděl žádnou jet, snad je to ok.

Na konečné zastávce tramvaje zjišťujeme, že to není vůbec ok. Tramvaje totiž jezdily jen asi do dvou a nebo půl třetí a kvůli přípravám na ohňostroj už jezdit až do noci nebudou. Zbývají nám dvě možnosti. Buď cesta relativně v pohodě kolem mol a Chinatownem, ale s obrovským davem lidí, anebo přímo do toho krpálu, který jsme právě slezli. Nechávám volbu na Terce a vyhrává to krpál. Já Terezku miluju♥

Funíme s taškami do kopce, pak zase z kopce a zase do kopce. Mezitím začínají jezdit náhradní autobusy, ale jsme už blízko hotelu a Macy's, takže tohle bude pass. V Macy's hledáme oddělení kufrů a nacházíme ho označené v 7. patře u domácích potřeb. To by mohlo být. Výtah jezdí sporadicky, tak eskalátory. Vyjíždíme úplně do posledního patra nahoru a zjišťujeme, že je to tu taková IKEA, mají tu postele, povlečení, ručníky, jen ty domácí potřeby a kufry ne. Ptáme se paní a posílá nás na úplně opačnou stranu obchodního domu, do suterénu. Prima. Sporadicky jezdící výtah nám poskytuje zážitkovou zastávkovou jízdu.

Kupujeme krásný 25 palcový kufr Ricardo tmavě zelené barvy, masivně zlevněný ze 380 dolarů na 150 dolarů. To ujde☺ Teď zvládneme všechno v klidu zabalit. Vracíme se na hotel a provádíme kontrolní balení. Dle předpokladů je to ok. Teď máme taky chvilku oddechu, válíme se, chvíli píšu blog, ale usínám☺

Po sedmé hodině se vypoklonkujeme z hotelu a jdeme zase do Chubby Noodle na večeři. Dáváme si tantokrát jiné jídlo, objednáváme asi 5 různých věciček a ochutnáváme všechno. Mňam. Moc dobré.

Vracíme se do parku nad Ghirardelli v tom hrozném kopci, kde nám odpoledne po cestě jedna paní, když nás viděla náhodou odpočívat na lavičce, poradila, že odsud je nejlepší výhled na ohňostroj☺ Docela se ochladilo a ledově fouká. Na ohňostroj k zátoce směřuje snad celé město, včetně všech aut z okolí, kilometry od zátoky je nekonečná zácpa plná červených koncových světel. 

Policie nekompromisně řídí dopravu píšťalkami a tohle je jedno z mála měst, kde mají chodci přednost. Takže řidiči sice nasraně troubí, ale to je asi tak všechno. Když se jeden pick-up truck plný namachrovaných blbečků pokusí projet, vypíská ho prdelatá černošská policistka tak, že se řidič raději tváří, že tam není☺

Pověstná sanfranciská mlha se valí od moře zátokou a dosahuje skoro až k nám. Úderem 21:30 začíná ohňostroj a musíme říct, že je opravdu hezký. Trvá asi 20 minut a mají i smajlíky a srdíčka (já viděl jen srdíčka, ale Terka i smajlíky poznala).

Je konec, zima a tma a jdeme domů. Těšíme se do postele a zítra na Hawaii.

Martin a Terka