Cestování ve stylu

Ahoj,

dnes končí naše kontinentální putování Amerikou. Ráno v sedm hodin vstáváme, balíme se, všechno se zdá být v pořádku, jen Terka, byť jsem ji odebral kotníkové turistické boty a hromadu špinavého prádla, nemůže zavřít kufr a vsteká se, že to nejde a že neví co tam má a beztak za to může ten můj baťůžek, co jsem ji přidal (chceme totiž zkusit jen jedno kabinové zavazadlo a foťák). To je den☺ Aplikuji tedy metodu mojí maminky, vysypávám celý kufr, znovu vše recionálně rovnám a kufr zapínáme v pohodě☺

Snídaně opět v osvědčených Scullery a dnes se s námi dává do řeči barista. Ptá se odkud z Evropy jsme, že tam slyší "slavic accent". Když říkám, že z České republiky, je hrozně nadšený, Praha je jeho oblíbené město, on sám je z Moldavska a je napůl Moldavan a napůl Lotyš. Pokecáme si, děkujeme mu za výbornou snídani a hurá na cestu.

Máme tři kufry, jeden baťůžek a brašnu na foťák a přijdeme si, že cestujeme jako lidi☺ Všechny ty krabice a věci co nechceme jsme nechali paní uklízečce na vyhození již minulý den ráno, styděli jsme se, že to tam vypadá jako u cikánů, tak jsme před výletem do města trochu poklidili. I 3 piva co jsem nedopil jsme jí nechali☺

Rozhodujeme se, že ještě zajedeme jednou na most Golden Gate, na vyhlídku, kde jsme nebyli. Ale na příjezdu vidíme, jak je celý vstup do zátoky zahalen mlhou hustou tak, že by se dala krájet, tak to otáčíme a jedeme na letiště. Doplníme naposledy benzín do Flagsíka a jedeme vrátit auto. Flagsíkem jsme najeli od Flagstaffu ještě 2.258 mil, tedy 3.633,90 kilometrů. Náš celkový nájezd tedy činí 8.602 mil, 13.843,58 kilometrů.  To je takový můj roční nájezd na Mustangu. A užívali jsme si každý metr☺

Mají to hezky nacvičené, přijde pán, pípne si auto, vytiskne účtenku a jdeme na odbavení. Tedy šli bychom... U nás samozřejmě a za mě očekávaně, nastal problém. V New Yorku nám totiž nemohli vystavit doklad na celou cestu, protože jsme měli auto půjčené déle než měsíc. Tvrdili, že druhý doklad nám přijde po cestě. Jenže, do toho jsme měnili ve Flagstaffu auto a tím se to ještě celé zkomplikovalo. Takže pán nás posílá do kanceláře, kde musíme na přepážku.

Budget je až na konci haly a je tam největší fronta ze všech půjčoven na patře. Pohled na hodinky mi prozradí, že buď stihneme odlet za 2 hodiny a nebo vystojím tuhle tříhodinovou frontu. Volím odlet a jdu se nenápadně postavit úplně na konec k poslední přepážce, odhodlaný tam skočit, jak pán odbaví lidi čekající na auto. Naštěstí k němu přichází manažer a něco mu radí, tak se tam postavím, aby si mě všimnul a funguje to. Ptá se co potřebuji, popisuji mu lehce náš problém, usmívá se a říká, come right along with me☺ Má svůj vlastní pultík a vypadá dost schopně. Koukne se a vidí problém, ptá se, kdy a kde jsme měnili auto, asi 10 minut s tím zápasí a je hotovo. Ještě se omluví za komplikace s olejem, že tohle jsme měli dostat s plnou životností. Dává nám slevu za trouble a menší auto, posledních 5 dní jsme měli auto zadarmo a nic nedoplácíme. Tohle by v tém půjčovně v NY na LaGuardii neklaplo. Ještě uvidíme, co nám případně přijde za doplatky za dálnice, mají tu totiž všude automatizované mýtné  systémy a krabičky na brány v autech, ale nechce nic ani za hned první den z New Yorku do Fishkillu, tak by to mohla být pěkná úspora.

Auto vrácené, jdeme na check-in. Stojan nám vyjíždí palubní lístky a lepítka na kufry, chvíli s nimi zápasíme, naštěstí si nás hned všímá stewardka od United Airlines se kterými dnes letíme a pomáhá nám. A všímá si, že máme priority kufry, tak nám jde ještě pro visačky. Na dnes jsme si totiž dopřáli a letíme poprvé v životě první třídou přes oceán. Vlastně poprvé vůbec☺

Když jsme ty lístky v listopadu kupovali, tak jsme si totiž všimli, že tehdy ta první třída na tento let byla jen s relativně malým příplatkem, asi 70%, ne nějaké celé násobky. A hned jsme si to tak zabookovali. Na pasovku a kontrolu palubních zavazadel je fronta, ale jdeme podvodnickou uličkou kde nikdo není a jsme skoro hned uvnitř letiště, paráda, už teď se mi to líbí☺Tentokrát se převléknu do kalhot, letíme necelých 6 hodin a nechci zase mrznout. Na Hawaii je to totiž docela dost daleko, ze San Franciska je to do Honolulu asi 2.400 mil, což je asi 3.860 kilometrů.

Chvíli se projdeme kolem brány a za chvíli začíná boarding. První jdou invalidé, rodiny s dětmi a jsme v Americe, takže ještě "active military personnel", pak jsme ale hned na řadě my, s naší boarding group 1☺ Terka se nekoukala předem na kabinu letadla, tak bude příjemně překvapená.

Ukazuje se, že překvapená je slabé slovo, je nadšená☺ Jsou to krásná veliká sedadla, ne kožená, ale prošívaná, tak se nám nebude potit zadek, v takové skořepině, jsou elektricky polohovatelná a dají se sklopit až úplně na lehátko. Tak to je paráda. K tomu máme ještě krásný měkký polštář a velikou hřejivou deku. Terka celá září, zkouší polohovat lehátko, podpěru nohou, zkouší si masku na spaní a směje se. Tenhle let si užijeme.

Dostáváme šumivé víno a vodu, pěkně do skla a po vzletu si objednáváme pivo a víno. S překvapením zjišťujeme, že tady se víno dolévá automaticky. Letušky jsou milé a příjemné, ono se taky není čemu divit, namísto 200 lidí se tu ve třech starají asi o 24 lidí. Jídlo máme objednané předem, já mám parmazánový květák s grilovanou šalotkou a zeleninovým pyré, Terka rigatoni pomodoro. Letuška si s námi potvrzuje náš výběr a dostáváme jídlo hezky v keramice s kovovým příborem. Na tomhle letu rozhodně netrpíme ani žízní ani hladem a užíváme si ho až do dna. Po jídle se choulíme do obří měkké deky, sklápíme sedadla na lehátko a na chvíli usínáme. Na tohle se zvykne hrozně snadno a ta cesta je hned taková snesitelnější.

Jsou čtyři hodiny odpoledne a přistáváme na letišti v Honolulu na ostrově O'ahu. Loučíme se s našimi pelíšky a vystupujeme z letadla. Moje první reakce je, je tu horko☺ Tady se mezi terminály a pásem na kufry chodí venkem☺ Není tu ani žádná příletová kontrola, jediné lety na tenhle terminál jsou tu z okolních ostrovů a z pevninské USA, takže zvenku se sem nikdo nedostane. Je to takové sranda letiště, to jsem ale ještě netušil, jaká bude Kona☺ Kufry nám bohužel přijíždí mezi posledními a tržní ekonomika způsobuje, že ceny Uber vyletí na dvou až třínásobek běžné ceny. Chvíli čekáme, ceny padají a za asi 55 dolarů jedeme na hotel.

Bydlíme v 'Alohilani Resort at Waikiki Beach, máme hezký prostorný pokoj s výhledem na bazén a na oceán, klima trochu smrdí, ale máme balkon s posuvnými dveřmi, tak nebude potřeba klimatizovat. V noci je tu kolem 22 - 23 stupňů, přes den 26 - 30 stupňů. V zimě asi o 1-2 stupně méně☺

Jdeme na chvíli na pláž, je příliv a já se vrhám do moře. Terka ne, nemá ráda vlny. Zítra zkusíme bazén. Na večeři si dáváme poké bowl z bistra pod hotelem a jdeme spát, i díky časovému posunu, který je nyní 12 hodin, jsme unavení.

Ráno jdeme na snídani do nedaleké kavárny, kde si Terka dává acai bowl a já plněnou papáju s ovocem a granulou. Tohle stravování mi chutná, mají tu hrozně dobré a čerstvé ovoce.

Po snídani jdeme k bazénu kde zůstaneme až do 2 odpoledne, dáme si nachosky u bazénu a spálíme se jako idioti☺ Odpoledne prozkoumáváme obchody na promenádě, dáváme si nudle v bistru a raději se uklízíme na pokoj. Unaveni sluncem usínáme, píšeme blog a chystáme se na zítra, jdeme do přístavu☺ Ještě večer zajdeme na pláž na západ slunce a pak už nás čeká postýlka.

Martin a Terka