Long way home...

Ahoj čtenáři,

zdravíme vás zpátky z rozpálené Prahy🙂 Cesta domů byla dlouhá a náročná, ale jsme tu a docela jsme se těšili.

Ve čtvrtek jsme vstávali před čtvrtou, kufry a baťůžky jsme měli sbalené již z večera. Poslední ranní sprcha, zuby a o půl páté odjíždíme na letiště. Letíme v sedm hodin a měli bychom to komfortně stihnout i s frontou na pasovou kontrolu která tu je. Nejprve se ale odbavujeme a odevzdáváme zavazadla. K našemu překvapení nám odbavovací kiosek tiskne na kufry cedulku PRG, to znamená, že se o ně nemusíme až do Prahy starat. Trochu jsme se báli, že v Los Angeles si je budeme muset vyzvednout a znovu odbavit na mezinárodní let.

Nakonec máme asi hodinku, nastupujeme do letadla a s Deltou letíme do L.A. Sedadla jsou pohodlná, ale s občerstvením je to tu horší. No neva, je to necelých 6 hodin a cesta docela ubíhá, chvilku klimbáme a jinak koukáme filmy. Do L.A. jsme dorazili bez problémů a bez zpoždění, přistáli jsme na gate 20 a další let máme z gate asi 250, takže hurá na úplně jiný terminál☺

Takže jsme asi hodinu šli na jiný terminál, dáváme si občerstvení a čekáme let, tentokrát s Air France. Je tu úplně milion lidí, ale máme priority boarding, tak se ani dopředu neřadíme do fronty a v klidu doplňujeme fotky do blogu. Zde nastává první problém, přichází mi SMS, že se mám dostavit na informace na gate. Copak to asi bude? Zavazadla? Následný let do Prahy s Amélií?

Ukazuje se, že ne, že je to problém na tomhle letu. Máme s Terkou sedadla ve třídě Comfort+, stejně jako při cestě do NY a máme dvě sedadla vedle sebe, na pravé straně trupu. A někdo rozbil polohování mého sedadla, takže legálně na něm nikdo nemůže sedět. Týpek na přepážce se se mnou moc nebaví, říká mi, že dostáváme jiná sedadla a na můj dotaz, zda sedíme vedle sebe odpovídá, že ano. Fajn, beru si nový palubní lístek, odcházím a kontroluju si to. A samozřejmě, vedle sebe nesedíme.

Takže zpátky na přepážku, chlapík se otráveně kouká, co zase chci, tak mu říkám, že mi kecal, že vedle sebe nesedíme. Znovu to ověřuje a vrací mi to zpět s tím, že no a co. To mě docela nasírá, jak jako no a co. Zaplatili jsme si tyhle místa půl roku předem a chceme sedět vedle sebe, to není náš problém. Jenže to vypadá, že ho hrozně, neuvěřitelně obtěžuji, takže se už nasírám a rovnou mu říkám, že tohle jeho chování je neakceptovatelné, že mi vadí jeho přístup a chování a že mi vadí, že namísto aby nám navrhoval řešení, tak se tváří, že ho hrozně unavuji. A jestli hodlá pokračovat a nebo zda to můžeme řešit s někým jiným. 

Kdyby pohled zabíjel, tak mě právě propálily dva lasery, ale dostáváme se kam potřebujeme, zkusí přebookavat někoho kdo cestuje sám. Hurá, kdyby mi to nabídl s úsměvem rovnou a sám, vůbec jsme se nemuseli takto střetnout. Tohle ještě napíšu do feedbacku na Air France.

No, takže kontrolujeme lístky podle plánu letadla a sedíme v prostřední řadě, ale aspoň máme dvě sedadla na kraji, ne uprostřed řady☺

Personál na palubě je skvělý a výrazně zlepšuje můj pohled na Air France, tak ochotný a milý personál jsem dlouho neviděl. Starají se o nás opravdu hezky, máme i šampáňo a víno, let je dlouhý, takže máme dvě jídla a nemůžeme si vlastně na nic stěžovat. Mají krásné huňaté deky, tak zima nám také není. Trochu spíme, koukáme filmy a nakonec těch 11 hodin do Paříže uteče docela hezky.

Vystupujeme z letadla, hledáme náš terminál a gate a dostavují se první známky únavy. Z L.A. jsme odlétali okolo 19:00, v letadle jsme byli asi 11 hodin, ale v Paříži jsou už zase 3 hodiny odpoledne...

Tenhle poslední let je také AF, ale operovaný jejich dceřinkou Amlélie. Původně jsme měli letět s AF, ale ten let byl už na jaře zrušený a mohli jsme si vybrat zda toto a nebo následující noční s AF. A my se už těšíme na postel☺ Měli bychom letět za necelé dvě hodiny, ale po letadle není ani vidu, ani slechu. Tohle bude zpožděníčko.

A také že ano, nejprve vyskakuje zpoždění 25, poté 40 minut a nakonec i s čekáním na ranweji na povolení ke startu je to téměř hodina a půl.

Výhodou toho, že máme všechny lety na jedné letence ve Sky Priority je, že se i do tohoto nízkonákladového letu, kde si asi tak VŠICHNI berou zavazadlo do kabiny, dostáváme mezi prvními. A máme sedadla v zadní části, takže si ve zcela prázdném letadle v klidu rovnáme naše dva baťůžky a foťák do přihrádky nad hlavou a nikdo nás ani neprudí, že si to máme dát pod nohy.

Překvapuje nás, že i v Amélii dostáváme občerstvení a dokonce sandwich, to teda zíráme. V pořádku přistáváme v Praze a nyní se dozvíme, jak dopadla naše zavazadlová loterie. Ještě cestou k pásu posloucháme hlášení, že celé letadlo Smartwings se má dostavit k přepážce reklamací zavazadel, koukáme na sebe a říkáme si, že to bude masakr.

Už jedou kufry na pás, pozorujeme visačky a teď... no to snad ne... vidím kufr s prioritní visačkou, který nápadně připomíná náš. Já ho viděl už v Paříži, když jsem koukal z okna a sledoval nakládání letadla, ale nebyl jsem si jistý. Máme jeden, teď dva a sláva, přijel i třetí. Po pravdě, tohle jsem ani nečekal☺ Kufry jsou trochu otlučené, ale nic není prasklé ani zničené, takže úspěch.

Ségra nás vyzvedává a veze domů, jsme vyčerpaní, unavení a spokojení. Jsme DOMA.

Milí čtenáři, děkujeme vám, za vaši přízeň a sledování našich cest, byla to jízda, je to pro nás nezapomenutelný zážitek na zbytek života☺Hrozně moc jsme si tu cestu užili, ve finále nám vlastně skoro vše vyšlo a nic se vyloženě nepokazilo a přivážíme si spoustu krásných vzpomínek.

Tím se s vámi loučíme a budeme se těšit zase někdy příště☺

Terka a Martin