Kaktusy všech tvarů a velikostí

Ahoj,

takže dnes má Terka velký den. Konečně jedeme na ty vysněné kaktusy, kvůli kterým jsme sem jeli 300 mil na jih a pak dva dny pojedeme 600 mil na sever☺ Ale také se těším, to bude fajn.

Na hotelu McCoy je projednou opravdová a dobrá snídaně. Mají jen jednoduché toasty a k tomu marmeládu a arašídové máslo, ale recepční míchá velký kotel ovesné kaše, vaří jí tu z vody, ne z mléka a nakládá nám oběma pořádnou porci. A k tomu mají na dochucení různá mléka, vločky, zrníčka, oříšky, sušený kokos, kakao, skořici... Mňam.

Je hrozné horko, celou noc neklesla teplota pod 25 stupňů Celsia. Vedro. Hned ráno už je asi 34 stupňů a bude to stoupat.

Po snídani balíme (s drobným zásekem, za tímco jsme na snídani, přestává nám fungovat kód ke dveřím do pokoje a nemůžeme se dostat dovnitř, naštěstí nás zachraňuje recepční - vločkový král) a  vyrážíme se podívat na hřbitov letadel v Tucsonu. Nedá se tam nikde moc zaparkovat, je to střežené a všude cedulky nefotit, tak jen projíždíme uličkami kolem a já jsem spokojený, že jsem to viděl. Letadel jsou tam tisíce. A z dálky jsem viděl i jeden odstavený Rockwell B-1B Lancer☺Ještě doplňujeme palivo, opět nás otravují bezdomovci, ale my fakt cash nevozíme.

A teď už hurá na kaktusy. Přijíždíme do parku a nadšení Terky se dá jen stěží popsat. Děláme tedy zastávku a jdeme se procházet☺ Jako musím uznat, že je to tu hezké. Uděláme si ještě asi dvě zastávky a projedeme celý park. Hrozně z nás lije, slunce mezitím vystoupalo nad mraky do nadhlavníku a je 44 stupňů. Je to brutál. To nejhorší nás ale teprve čeká za dva dny, jedeme do Death Valley a nevypadá to dobře, teploty budou útočit na 50 stupňů Celsia. To umřu☺

Téměř všechno co tu roste je nějakým způsobem pichlavé a člověku nepřátelské. A kaktusy jsou tu mnoha různých tvarů. Malé placaté, pak takové soudky pichlavé, vysoké Saguaro kaktusy. Ty vysoké keře, mezi kterými se Terka prochází o pár fotek výš, mají trny jako hrom, mnohem delší a ostřejší než pár centimetrů tlustý šlahoun ostružiníku.

Kaktusům Saguaro trvá 70 - 80 let, než vyrostou do výšky asi 2 - 3 metrů a poprvé vykvetou. Ve věku okolo 120 let jim začnou růst ty postranní větve. Ten na obrázku výše má tak 170 let. A ty, kterým se ještě větví ty postranní větve, ty mají 200+ let.

Zastavujeme se ještě v návštevnickém centru, kde si Terka se zaujetím a odporem prohlíží vypreparované potvory, které tu žijí. Různé velké pavouky, tarantule, stonožky, vše samozřejmě jedovaté. Porovnává si velikost dlaně s tarantulí a málem se chudinka složí. Všímají si nás ranger s rangerkou, rangerka se směje, ranger se s námi dává do řeči a ukazuje nám, co je jedovaté málo a co hodně. Long story short, jedovaté je všechno☺ Loučíme se a dáváme se na cestu, jedeme do Kingmanu.

Je úmorné vedro a cítím, že budu potřebovat vzpruhu. Poprosím Terku aby nám našla stanici první kávové pomoci. Vyhrává to dědina Florence, která nás doprovází na ukazatelích už do cesty do Tucsonu. Dáváme si kuřátko v Popeyes Luisiana Kitchen (takové lepší KFC ale o dost horší než BirdHouse v Page) a jdeme na kávičku do blízké Dutch Bros Coffee. Všichni Anmíci čekají v mega drive-in frontě, zatímco walk-in okýnko je prázdné. Nechápeme. Jdeme si tedy objednat a milá mladá slečna hned bere naši objednávku. Když se mě ptá na telefonní číslo pro věrnostní program, říkám, že to nebude potřeba, že jsme na dovolené. Když zjistí, že jsme z Evropy, z České republiky, je úplně nadšená, zajuchá ooouh máj goš a jde nám vařit kávičku. Napíše nám milé vzkazy na víčka, děkuje za návštěvu a přeje nám šťastnou cestu. To nás zahřálo na duši.

Dojíždíme do Phoenixu a dostáváme se do hrozné kolony. Milion aut všude. Pomoc, chceme jen projet okolo. Postupně se šineme po dálnici a sjíždíme na highway, protože na Kingman nevede dálnice. Benzín by nám měl vystačit, bude to těsné, ale mělo by to vyjít. Highway je snad ještě horší než dálnice. Nekonečné fronty aut, každý pospíchá domů. Sám v autě.

Konečně se z toho vymotáváme a máme milé střetnutí s kamioňákem. V místě kde se highway zužuje ze dvou pruhů do jednoho se nesnažím předjet ho na poslední chvíli, neměl by se pak jak zařadit a bliknu na něj a přibrzdím si. To asi nečekal, protože nám blikne a pak celou dobu, kdy jedeme za ním se nám uhýbá, abych viděl. Ale předjet se nedá, tak jedu na tempomat za ním a držím si stále stejnou vzdálenost a nelepím se mu na zadek. Asi nečekal ani to, protože když zase začínají dva pruhy, tak se hned uhýbá a mává nám z okénka. My jemu také a fičíme dál. Taková blbost, ale člověka to potěší, že namísto stresujícího zážitku pro všechny to byla fajn interakce na silnici.

Dojíždíme do městečka, kde právě vylepšují obchvat a svezli se s vlnou kruhových objezdů. Na asi 5 kilometrech je jich snad 8. Ale neumí je tu moc používat a neblikají na výjezdu.

S rezervou asi 35 mil dojíždíme do Kingmanu, bereme plnou nádrž a jedeme se ubytovat. Best Western, poslední zážitek v Murdo byl dost hrozný, tak jsme zvědavý, co nás čeká. Ale je to Best Western Plus a ukazuje se to být více než dobré. Pěkný pokoj, centrální klimatizace namísto fučáku u okna, příjemné recepční, fungující prádelna, bazén, pohoda.

Jdeme si zaplavat, dáváme prát prádlo a snažím se něco napsat. Terka nám skočí do mexické restaurace pro tortilku, leč co naplat, usínám, s mobilem v ruce, na peřině, takže Terka mě musí vzbudit. No prostě zase fail. A musela chudinka i pro to prádlo do prádelny, protože já už byl duchem nepřítomen.

Zítra Las Vegas, těšíme se,

Martin a Terka