Ahoj všichni,
dnešní den opouštíme, asi po týdnu, hory. Ráno jsme v Basaltu zašli na recepci prozkoumat ohlášenou surprise snídani a překvapivě tato snídaně, ač neplacená, byla lepší, než ty koupené. Dali jsme si toast s nutellou a banánem, já navrch jogurt a vlastně to docela ušlo.
Vyrážíme brzy ráno, kolem půl osmé, máme dnes na plánu národní park Arches. Pomalu sjíždíme z lyžařského střediska do nížin, ještě nás ale na rozloučenou čeká jedno sedlo. A pak se nám již naskýtá pohled na nekončící pláně a pustiny. Terka je konečně spokojená, vystrkuje ruku z auta a dokola opakuje, teplíčko☺ Já se pro změnu tvářím sveřepě a nenápadně zvyšuji výkon klimatizace v autě.
Chvíli ještě jedeme po highway, projíždíme hranice mezi Colorado a Utah, ale pak je již na pořadu dne další scenic byway by Martin. Krajina okolo nás je zcela vyprahlá, v dáli se zvedají majestátní červeno-bílo-šedé skály a pahorky a okolo roste už jen sluncem spálená žlutá tráva. Míjíme několik zdechlin krav a telat, tady přežít nebude žádná selanka. Venku je nesnesitelné horko. Scenic byway je fajn, stále dokola se tu opakují značky Rough Road a Missing Shoulder☺ Sjíždíme pláněmi níž a níž, až se dostáváme k řece Colorado.
Vjíždíme do kaňonu kolem Colorado river, plachtíme si to po poloprázdných cestách a nad hlavami nám nepříjemně houstnou mraky, pronásledují nás už od Grand Junction. Skoro to vypadá, že až dojedeme do Arches NP, začne pršet.
Přijíždíme do parku, na červenou kartičku a on-line objednávku time slotu se dostáváme dovnitř, stíháme první zastávku a... rozprší se. No, rozprší, je to liják. Nasraně poznamenávám, že už nám chybí jenom kroupy. A mé přání bylo o pár chvil později vyslyšeno a začíná se ozývat bubnování do kapoty. Že jsem nebyl zticha. Do toho všeho tu je ještě práce na silnici a jízda jedním pruhem za pilot car a trvá to tak dlouho, že raději sjíždím z fronty na nejbližší zastávku.
Sedíme, čučíme na déšť a rozhodujeme se, co uděláme. Déšť ustává a občas i slunce vykoukne, tak nakonec zvládneme objet skoro celý park, než přijde definitivní bouřka. Je to tu takový větší Adršpach. Ale ty pískovcové skály a archy jsou krásné.
Definitivní bouřka je nám avizována sms zprávou od National Weather Service, zanedlouho se mírně rozprší. To už známe z hor a slovo mírně tam píšou jenom proto, aby nevyvolávali paniku. Ta zpráva ale není ani zapotřebí, protože ten "mírný deštík" vidíme před sebou, černý pruh mraků přes celý obzor, temné šmouhy vody padající k zemi, mohutné blesky křižující oblohu a osvětlující tuto apokalyptickou scénu a krajinu zcela se ztrácející za touto povětrnostní událostí.
Vjíždíme do bouře, zapínám stěrače na maximum. Nestačí to a nevidím nic. Pamatujete si, jak jsem psal o první bouři v horách nad Gettysburgem? Tak tady není vidět pomalu ani na 10 metrů. Zpomaluji na 45 mil v hodině a mám alespoň pocit, že nesjedu ze silnice. Bojím se, že do nás někdo zezadu vrazí (fakt není nic vidět, to jsem nezažil) a tak nakonec opouštím myšlenku odstavit na chvíli auto u krajnice. Průtrž se naštěstí mírní a už jenom lije jako z konve. Alespoň se nám umyje auto. Ale tolik vody tu naposledy viděli staří indiánští kmeti, pamatující války s osadníky v první polovině 19. století. Silnice se kroutí mezi skalami a postupně sjíždíme na jih a do nižších poloh.
Prší celou cestu a prší i v Bluffu, kde dnes bydlíme v resortu Desert Rose. Ubytko je takové hezké stylové a vlastně docela komfortní. Vyrážíme do Bluff na večeři, ale restaurace, kterou jsme si vybrali a kde je poslední recenze már hodin stará, je jaksi zcela mrtvá. Takže restaurace na ubytku a i ta vcelku ušla. Dali jsme si bezmasé jídlo a salát a jak jsme byli rádi.
Po večeři jsme ještě zašli do bazénu a vířivky a pak hurá na kutě. Jo a stále prší, zatímco plaveme v krytém bazénu, všude okolo se bleská a hřmí. V hlavě mi výstražně bliká světýlko "přívalové povodně", ale uvidíme zítra, jak dopadne Minument Valey.
Mějte se,
Martin a Terka
Žádné komentáře:
Okomentovat