Cesta do Dubois

Zdravíme naše fanoušky a dopisujeme další chybějící část blogu.

Dnes jsme si ráno trochu poleželi, máme jenom přejezd do Dubois, což je asi jen 160 mil a vlastně žádný program. Dnes jdeme na snídani ven, do palačinkárny Running Bear. Bohužel, waiting list na místo je asi tak na hodinu, takže to vzdáváme a vracíme se na hotel přesně chvíli poté, co skončila hotelová snídaně. Co teď? McDonald opět zachraňuje situaci. Jsme oba s Terkou unavení a trochu nastydlí z větru, tak nám horká káva přijde vhod.

Na hotelu jsme ještě dali před odjezdem vyprat prádlo, já se šel zeptat postarší paní recepční, jaký je rozdíl mezi Warm Water a Perm Press Water a nějak jsem se zakecal. Když zjistila že jsme z Čech, začala mi nadšeně vyprávět jak byla v Praze, moc se jí tam líbilo, projela si ji na Segweyi, byla v Karlových Varech a že má v Čechách tetu. Líbil se jí náš plán cesty a popřála nám, ať si ji užijeme.

Poslední kontrola, balení a odhlášení se. Ale ještě než odjedeme, chci vidět hernu, kde jsme také nebyli. Mají fotbálek!!!! Dali jsme si s Terkou zápas, ale stůl byl nějaký křivý a balonek určitě taky, protože jsem prohrál.

Abych si spravil chuť, našel jsem stoleček, na kterém běží emulace arkádových pecek a zapnul jsem si SUPER MEGA BOMBU 80. let, střílečku s letadýlkem 1943: The Battle of Midway!!! Jsem spoko, můžeme jet☺

A opět jsme uvázli ve frontě, tentokrát hned za vjezdem do parku. Venku je nepříjemná zima a začalo dost silně pršet, tak nechápeme, co kdo kde fotí. Naštěstí nesněží. Zatím. Míjíme zdroj celé ranní kolony, rodinku 3 bizonů se třemi bizoními telaty, dvě se spokojeně prochází okolo a jedno pije mléko od mámy bizonice. Nefotíme, jen se kocháme a pokračujeme dál.

Probíjíme se parkem a stoupáme znovu ke Continental Divide, tentorkát z druhé strany. Vítr a déšť venku zesiluje a najednou jsem si všimnul vloček, poletujících vzduchem. Ono fakt sněží. V půlce června. Nechápu. Začalo to jako pár vloček ale přešlo do opravdového deště se sněhem. Všichni jsou z toho vyjevení jako my, ještě včera bylo okolo 20 stupňů.

Nakonec konečně vyjíždíme z parku, již jsme nikde nezastavovali v dešti a plynule přejíždíme do Grand Teton National Park. Počasí je takové všelijaké a místy i svítí sluníčko. 

Zastavujeme v rodinné restautraci Trapper Grill na břehu Jackson Lake, kde si dáváme opravdu chutný oběd s výhledem na jezero a hory. Krása.

Při návratu do auta zjišťujeme, že se citelně ochladilo, to nevěstí nic dobrého. Co to věstí jsme zjistili o pár desítek mil dál, když jsme přejižděli hory na jižní straně Yellowstonské caldery. Znamenalo to chumelenici hustou tak, že by se dala krájet. Terka strnule hleděla z auta ven a opakovala dokola, vodičku néé. Pochválil jsem jí za dobrý výběr lokace našeho dnešního ubytka. Horská idylka v chatičce v horách, ve sněhové bouři a uprostřed bear country, to se nepovede jen tak někdy. Varování před mědvědy jsou tu všude, okolo silnic jsou i elektronické cedule s běžícím textem, varující před zastavováním u medvědů na vozovce. Venku je okolo nuly a Terka diskuzi uzavřela s tím, že se už těší do Tucsonu.

Jo a vždycky jsem si přál, projíždět americkými lesy a horami, sledovat mlhu, vznášející se nad krajinou a poslouchat od Supertramp Take the Long Way Home. Tak konečně☺

Nakonec to dopadlo dobře a projeli jsme. Sjíždíme teď dolů k pláním Wyomingu. Ubytovaní jsme dnes v chatičkovém kempu v Dubois, jsme zvědaví, jaké to tam bude.

Po lehce zmateném příjezdu, kde nás všechny navigace vedou na špatné místo, se otáčíme a konečně nalézáme správný příjezd ke kempu, musí se projet skrze prostor místní pily. Najs. Ale jako, kemp slušný a ty chatky jsou fakt hezké. Vlastně je to tu v mnohém vybaveno lépe, než leckterý hotel. Mají tu dokonce osušky pro holky na makeup.

Vtipná historka z recepce, spráce Preston se ptal, odkud jsme a když jsem mu řekl že z České republiky, tak se hned nadšeně nechal slyšet, že super, že má v Čechách kamaráda, který dělá výlety horkovzdušným balonem a posílá mu neskutečné fotky hradů a zámků a že to je úplně jako z pohádky☺

Já to Terce říkal, že s kým se dáme do řeši, ten u nás někdy byl nebo tu někoho má☺

Na pokoji se stala ještě jedna věc, Terka pojmenovala našeho medvídka. Naštěstí to není ňuňušek odcizený v lese, ale medvídek, kterého jsme měli ve West Yellowstone na pokoji a kterého jsme si rozbalili. Jmenuje se Dubois. Chudák. Terka mi nerozumí, proč jsem ke jménu medvěda Dubois tak skeptický, proto jí pouštím píseň Ivana Mládka Bílý tatínek. Jak k tomu chudák Dubois přijde, až se mu na pískovišti budou ostatní medvíďata smát za jméno? Všechna budou Teddy, Jerry a Bobby a jen náš bude Dubois.

Jenže jméno si prostě nevybereš♥

A tím se s vámi loučíme z chatičky a zase příště,

Martin a Terka