Ahoj,
po včerejším dni jsme dost skeptičtí, ale počasí nám stále přeje, svítí sluníčko a přestalo fučet. A má svítit do večera, uvidíme.
Snídaně na hotelu mírně oblačno, zítra jdeme do palačinkárny Running Bear. Tady se jinak všechno jmenuje takhle. Grizzly Avenue, Moose Street, Big Bear Inn, Angry Moose Lodge a tak. Musím ale ocenit, že propagace duhových vlajek sem ještě nedorazila. Je to tu takový druhoválečný Mid-Atlantic gap LGBT+ komunity. Já proti tomu nic nemám, ať si každý dělá co chce, ale ať mě neomezuje a stále mi leží v žaludku za ten odjezd z New Yorku. To bude v mojí Book of Grudges napsáno pěkně dlouho.
S lehkým zpožděním vyjíždíme z hotelu, stavujeme se ještě dobrat plnou nádrž ukrutně drahého benzínu. To se ukazuje býti oříškem, protože před námi u stojanu tankují dvě Japonky, které asi poprvéí v životě viděly tankovací pistoli. No nic, otočil jsem to a zacouval do protisměru k jinému stojanu. A teď hurá do parku.
Tak ne, první zácpa je hned za městem, táhne se od vjezdu do parku až k benzice. Jako, nechtěli bychom tu být v červenci nebo srpnu, to musí být psycho teror s omáčkou z rozteklých nervů. Takže projíždíme bránou, červená kartička opět zasahuje a směle vjíždíme... do další foto ops kolony. MOJE NERVY!!! Po míli raději zastavuji a jdu se uklidnit focením řeky. Frontra se nakonec rozjela, tak snad už dobré. Však je sakra devět ráno.
Trochu jsme za chodu překopali program, Terka chce vidět Prosmatic Springs, které měly být až večer, ale co bych neudělal pro pohodu v rodině... Auuu, pomoc, do hlavičky ne... Chtěl jsem říct, že se také velmi těším na Prismatic Springs a rád udělám změnu plánu♥
Takže si projíždíme gejzírová políčka a hned na prvním je dokonce i jeden funkční gejzír. Tak sláva, úkol splněn. Je to tu fakt hezké, všude se páří, smrdí to tu všude jako zkažená vejce a hraje to barvami. To sluníčko to ještě o dost vylepšuje. Teď jsme spokojení.
Vracíme se zpět na původní trasu, navštěvujeme pár míst, která jsme včera vynechali a pokračujeme podle plánu. Až do další kolony. Tentokrát to byl medvěd kus od silnice někde v křaku, kde ho hledali dalekohledem. Kdyby se otočil a vyběhl k turistům, přál bych si vidět ten úprk žabkařů, vrážení do sebe, hledání klíčků, omlácené dveře od aut... tihle totiž rozhodně předepsaných 100 metrů nebyli.
Jsme v části, která se nazývá Grand Canyon of Yellowstone a oprávněně, řeka Yellowstone se tu zařezává hluboko do krajiny a v divokých vodopádech se řítí do propastí. Paráda. Čas nám kvapí a chceme si ještě v klidu na hotelu vyprat a usušit, zajít do herny, na večeři, napsat blog. Ale rozhodujeme se, že pokračujeme podle plánu, což znamená ještě asi 126 km a pár zastávek. Věříme si.
Jsme rádi, že jsme se rozhodli, krajina se dost zklidnila, nastoupily šírá luka a potůčky a jezírka. Dojíždíme k jezeru Yellowstone a děláme si fotky a krátkou zastávku.
Pokračujeme dál na naší okružní cestě Yellowstoneským parkem a stoupáme ke Continental Divide, která prochází středem parku. Continental Divide je neviditelná hranice protínající severoamerický kontinent, od které všechna voda na východ stéká do Atlantiku a na západ do Pacifiku. Stále stoupáme a vjíždíme do míst, kde ještě ani neroztál sníh. Také nám přichází varování před extrémním počasím, v noci mají přijít přeháňky, v našich nadmořských výškách sněhové, s předpokládanými 20 centimetry na úbočích hor a až 40 cm na hřebenech. V parku jako takovém bude snad naštěstí jenom pršet, opravdu si nemyslím, že má náš koráb zimní nebo univerzální gumy.
Blížíme se k výjezdu z parku a opět vjíždíme do nekonečné kolony. Tentokrát v ní trávíme bezmála 45 minut, během které popojíždíme snad 10 mil. Viníkem byl bizon, který se rozhodl procházet se přímo prostředkem silnice, protože ty berevné věci s kolečky okolo jsou prostě cool.
Hurá, hotel a odchod do restaurace. Bohužel, nastal problém. Povzbuzeni návštěvou pivnice v Billings, kde po nás nechtěl nikdo nic, jsem vzal jenom svůj pas. A slečna servírka nám odmítla nalít pivko i pro Terku, protože nevěřila, že jí už bylo 21. Po mě nechtěla vůbec nic. Nepomohlo přemlouvání, ani přesvědčování, nakonec zabralo moje rozhodné odhodlání se sebrat a odejít. Pro klid její duše jsem ale nakonec našel u sebe v mobilu fotku pasu. Večeře ušla, ale od Hank's Chop Shop jsme čekali trochu víc. Byla to taková turistická past. No, burger z bizona byl dobrý, ale žádná super wow sláva.
Pak honem na pokoj, dvojité střetnutí s ožraly, jezdícími nočním městečkem s otevřenými dveřmi a vyřvávajícími na turisty a spinkat.
Dobrou,
Martin a Terka
Žádné komentáře:
Okomentovat