dnes vyrážíme do posledního kontinentálního parku, Yosemite NP. Náš původní plán předpokládal brzký odjezd, projížďku kalifornskou krajinou po místních cestách a okolo poledne odjezd do parku, ale když jsme zjistili, že ráno nám paní uvaří snídani a můžeme se ještě koupat, tak tyhle plány vzali rychle za své.
Po probuzení a lehkém sbalení se jsme si došli na snídani, podávala se domácí vajíčka různého ptactva a domácí lívance s domácí meruňkovou marmeládou a bylo to moc dobré. Nakonec jsem spořádal asi 4 vejce a 6 lívanců, zapil to hrnkem dobré kávy a spokojeně odfuněl k bazénu. Nikdo nás nikam nehonil, tady prostě plyne čas jinak. Nakonec jsme vyjeli až kolem 11 hodiny a padlo rozhodnutí jet po highwayi a nevymýšlet☺ Po cestě jsme jiště doplnili nádrž v nové značce benzinky, Valero a jedeme.
Cesta hezky odsýpala a zase stoupáme do hor, je to už taková naše klasika. Spíme v městečku Oakhurst na jihu pod parkem a je to asi nejblíže ke vjezdu do parku a k yosemitskému údolí ze všech vjezdů. Ubytko celkem v pohodě, pokoj v přízemí, tak projednou nemusíme řešit výtah, okno se nedá otevřít. Nevadí, dáváme sprchu, dojídáme pizzu ze včera (kterou jsme málem zapoměli na ubytku) a vyrážáíme do Yomesite NP.
Už na pokoji koukám, že před vjezdem je nějaká strašidelná červená kolona dle navigace, ale uvidíme. Blížíme se ke vjedu a Terka se zeptá, "kde je ta tvoje pětikilometrová kolona"? Projedeme zatáčkou a stojíme. Popojíždíme po pár metrech a nakonec ve fontě zkysneme přes hodinu a půl. Do parku se dostáváme těsně před 16:00 a vzhledem k tomu, že slunce se pomalu posunuje k horizontu, měníme zásadním způsobem dnešní plány.
Vynecháme většinu dnešních zastávek, rychle si projedeme park a okoukneme co kde je, uděláme pár fotek a chození necháme na zítra. Ukazuje se to dobrou volbou, protože i z tohoto vjezdu, který je do údolí nejblíže, je to dobře 25 mil. Prokousáváme se super hustou dopravou na úzké silnici a užíváme si nekonečné zatáčky a zákruty. Stoupáme, klesáme, zase stoupáme a tak stále dokola. Konečně je před námi tunel do údolí. Projíždíme jím a naskýtá se nám ikonický pohled, parkujeme, vychutnáváme si ho.
S tím parkováním je to tu takové slabší, velkým nešvarem řidičů na parkovištích je zastavit se uprostřed provozu a čekat klidně 5 minut, než auto, do kterého zrovna lidé dávají věci, vyjede. Že u toho blokuje dalších 20 aut za sebou je moc netrápí. O kus dál na parkovišti jsou v tu samou chvíli destíky volných míst. Takže jsem se naučil takové řidiče vytroubit a objet.
Po téhle zastávce míříme k vodopádu Bridalveil Falls, kde se houfy lidí pomalu perou o to, kdo komu lépe vleze do záběru. Hrůza, tady je opravdu přelidněno, hlavně v tuto dobu. Do parku se totiž může mezi 05:00 a 16:00 pouze na speciální povolení, které my máme, ale teď jsou tu již i všichni ti, co čekali na vjezd před parkem.
Je to tu krásné, údolí vzniklo ledovcovou aktivitou a je ostře zařezané do okolních masivů. Středem údolí protéká řeka Merced River s relativně dobrou teplotou, ale hloubka je tak po kotníky, maximálně po kolena. Všude tu rostouo borovice a smrky, kde nejsou úbočí jen skalnatá, tak i tam. Je tu celkově hezky zeleno a svěže, teplota příjemných 28 stupňů.
Projíždíme údolím, obdivujeme vysoká skalnatá úbočí a jelikož slunce pomalu zapadá, vracíme se zpět a cestou se ještě zastavíme na asi 15 mil dlouhé odbočce na Glacier Point s výhledem do údolí. Je tu krásně, jen už je blbé světlo a dlouhé stíny. Tohle všechno a víc budeme muset ošéfovat zítra.
Všemi těmi serpentinkami se vracíme zpět do Oakhurst a musíme vám říct, že ty zatáčky lezou krkem už i mě☺
Nakonec dojíždíme pozdě večer okolo 21:00, zvládneme rychlý snack a na pokoj spát, zítra musíme vyrazit ideálně před šestou.
Martin a Terka
Žádné komentáře:
Okomentovat