Zlatou branou do San Franciska

Hezké ráno,

dnes konečně po více než dvou týdnech vyjedeme z hor. Terka se už moc těší a já po pravdě taky☺ Vstali jsme podle plánu a chystali se odjet s malým předstihem, jen zaúřadoval zákon schválnosti. Při čtení mobilu ráno před vstáváním na mě vyskočila notifikace, že Apple Pay autorizuje platbu 29,95 USD. Nedalo mi to a po zabalení věcí jsem se to jal zkoumat. No, nebudu chodit kolem horké kaše, když jsem si kupoval za 1 USD kontrolu VIN Mazlíka, tak mě ti židáci zároveň přihlásili do měsíčního předplatné za 29,95 USD. A jednou mi to naúčtovali již v červnu, jenže tehdy jsem si toho v množství transakcí na východním pobřeží nevšiml. Při zpětné kontrole to mají všude napsané tak, aby to člověk jen tak nezjistil.

To jsem ale v tu chvíli nevěděl, takže volám na ČSOB na číslo uvedené v Apple Pay, jenže ouha, to je oddělení reklamací elektronického bankovnictví. Pán mě tedy přepojuje na karetní fraudy, kde mi paní sděluje, že musíme zablokovat kartu. To se mi moc nechce, nejraději bych jen zablokoval toho obchodníka, ale to nejde. Fajn, karta zablokována, novou mi posílají na dresu. Snažím se požádat o doručení na pobočku, ale to prý také nejde. Zvláštní, nové karty nám tam před odjezdem doručit na vyzvednutí šly.

Takže nekompromisně do schránky. Což je další problém pro mě, protože pár týdnů před odjezdem jsem při pravidelném chození ztratil klíče, včetně klíče od schránky a až se vrátíme, musím řešit výměnu, či spíše vypáčení zámku. No co už.

Když chci s paní řešit reklamaci těch dvou třicetidolarových transakcí, tak mě přepojuje na další oddělení, takové od čerta k ďáblu a tam mě pěkně nechají vytuhnout na lince asi tak 20 minut. Však mám čas. Jo to jsem zapomněl říct, abych se dovolal, musel jsem si od Vodafonu tím zavoláním do Čech zapnout denní "zvýhodněný" tarif za 199 Kč. Takže abych vyřešil okradení jedním, okrade mě druhý. Paráda☺

No nic, komečně vyrážíme, ale remcám celé dopoledne. Znovu stoupáme do pohoří Sierra Nevada, ale teď již opravdu naposledy. Projet celý Yosemitský park z východu na západ znamená projet 61 mil tedy 98,15 kilometrů divokou přírodou. Ty vzdálenosti jsou tu prostě obrovské.

Sjíždíme z hor a vjíždíme do rovin před Sanfranciský záliv, nazývanou the Bay Area. Projíždíme kousek od Lawrence Livermore National Laboratory a Sandia National Laboratories, obě zabývající se mimojiné výzkumem a vývojem jaderných zbraní. A pak se nám již otevírá výhled na záliv, na mosty a na San Francisko v dáli. Objíždíme ji z východu a severu, chceme to vzít přes most Golden Gate. Většinou je v mlze, Terka tu před lety byla a nikdy ho ani neviděla, jak hustá mlha tu bývá.

Překvapivě ale máme štěstí a je zcela jasno, vymeteno a krásný dohled. Tak to vyšlo. Jen je to tu tedy v obležení hrozny fotkychtivých amíků a cizinců. Všechna parkoviště na příjezdové vyhlídkové cestě praskají ve švech, povede se nám ale jedno místo ulovit a dokonce i parkujeme předpisově. V těch chumlech lidí se nedá nic vyfotit a navíc tu ani není dobrý pohledový úhel na most a město. To nevadí, my máme plán.

My si totiž vylezeme na příznačně nazvaný kopec nad mostem Slacker Hill. Je to docela brutální stoupák a narozdíl od přeplněné silnice jsme tu zcela sami. Není tu nikdo, ani jeden člověk. V odpoledním žáru slunce z nás lije pot, ale stoupáme a jsme odměněni výhledem, který uvidí málokdo. Celou zátoku s městem, ostrovy a mosty máme před sebou jako na dlani. Tak to se povedlo. 

Rozhodujeme se jak dál a volíme neznačenou pěšinu, vedoucí směrem k mostu. Říkáme si, že někam přeci vést musí. A vede, skoro přesně k našemu zaparkovanému autu, má to jediný háček, téměř vertikální skluz kameny a vyschlou červenou hlínou. Jsme tři metry od vozovky, ale mám pocit, že je to tak světelný rok. A my šikulky jsme se nepřezuli, takže máme Conversky. Rozhodujeme se, že zkusím slézt dolů a buď pomohu Terce a nebo jí přinesu z auta Keeny. Po bobku, či spíše po zadku, s těžištěm u země to docela jde. Trvá nám to asi 10 minut a trochu odřené dlaně a lýtka, ale jsme dole.

Jsme vyčerpaní a jedeme na hotel. Máme krásný hotel Nikko v centru města, kousek od Chinatownu. Projíždíme ulicemi San Franciska, míjíme ikonické ulice vedoucí ostře do kopce a když nám na jedné takové odbočce navigace nabídne, že můžeme jednou takovou jet, protože je o 2 minuty kratší, nezaváhám. Zahýbám a s každou další projetou křižovatkou je silnice prudší a prudší. Nakonec je tak prudká, že Terka se křečovitě drží madýlka dveří a říká mi "Marťo nezastavuj, spadneme, převrátíme se"☺ Zastavit musíme, je tam stopka. Vítězství, jsme nahoře, Terka vydechuje úlevou, já nadšením☺

Blížíme se k hotelu a projíždíme takovou horší čtvrtí, na ulicích je spousta bezdomovců a podivných individuí, prostitutky, špína a stany na ulici. Tady to tedy vypadá. U hotelu je ale klid a pořádek. Příjezd na hotel je vůbec vtipný. Vrátný nám sděluje, že parkování je pouze Valet Parking (valet parking je, že si týpek vezme klíčky a zaparkuje auto sám) za 65 dolarů na noc. To jsme tušili a jsme s tím ok. Problém je, že auto je po střechu plné věcí z naší pětitýdenní expedice. To nejsou jen dva kufry, to jsou různé tašky, batůžky, termosky, mapky, papíry, účtenky, boty, oblečení. Co teď?

Ptám se chlápka co čeká na auto, jestli si mohu půjčit vozík na kufry a on nám volá rovnou i portýra a říká ať nikam nechodím. No nejsem moc zvyklý na pětihvězdičkové hotely☺. Co se dá dělat, ten portýr bude chtít dýžko. Ale tohle si teda odmaká☺ Takže mu začínám podávat bagáž, po dvou kufrech a baťůžku si myslí, že má hotovo, ale teprve začínáme. Vytahujeme všechno co jsem popsal výše a ještě přidáváme krabici se zbytkem plechovek koly, krabici se zbytkem plechovek piva, krabici s knížkami, co jsme si objednali k Bohunce☺ No je toho až po střechu. Tak mu dávám 5 dolarů a začíná se docela usmívat. Ukazuje se, že zná trochu Česko, a zkouší místní verzi slova děkuji☺ Jdeme na check-in a pak hurá na pokoj. Je super, pohodlná postel, křesílka, prostorná koupelna se sprchovým koutem A vanou, jako dobré. Za chvíli zvoní u dveří náš přátelský portýr, pomáhá mi se zavazadly a přeje nám hezký pobyt.

Trochu se dáme do pořádku, sprcha a hurá na procházku do Chinatownu a na noční exkurzi na Alcatraz. Máme trochu skluz, tak to dnes vezmeme jen tak z rychlíku a prohlédneme si to tu pořádně zítra. Rychlý postřeh je, že ta čínská čtvrť tu je výrazně větší než v New Yorku. A všude tu jezdí autonomní taxíky a od pohledu to docela funguje.

Přicházíme k molům, vyzvedáváme si lístky, okoukneme cedulku na záchody třetích pohlaví a za chvíli už jedeme na Alcatraz. Je to tu takové depresivní, temné, část budov je již ve značném stadiu rozkladu. Tohle místo má prostě svou specifickou atmosféru. Podbarvené zapadajícím slunce je to hezké. A tím, že jsou večerní prohlídky dražší, tak je tu méně lidí. To nám dost vyhovuje☺

Vracíme se zpět lodí do města a hledáme, co bychom pojedli. Poslední jídlo byla káva a croissant někde po cestě po výjezdu z parku. Nacházíme si perfektní asijskou fusion restauraci, Chubby Noodle, a nejsme zklamaní, restaurace je již v tuto dobu poloprázdná, ale jídlo je skvělé. A vidíme do otevřené kuchyně! Sem si ještě jednou zajdeme☺

Tak ještě dojít potemnělýmiu uličkami San Franciska na hotel a spinkat, zítra je taky den.

Martin a Terka